pondělí 9. ledna 2017

Rok 2016

V loňském roce jsem toho hodně zkusila, zakusila, zkoukla, zfoukla, skousla a taky neskousla.
Mezi úspěchy jednoznačně řadím, že jsem si šla za svým snem, změnila jsem kompletně život (sice z původních 2-3 let nakonec jen na 3 měsíce, ale aspoň jsem to zkusila (a až teď, když píšu tyto řádky mi dochází, co se vlastně stalo a mohlo a ještě stát)). Opět jsem si potvrdila, že když se chce, tak to jde, ale člověk musí vědět, co je pro něj a jeho cíle ještě v mezích a co je už mimo mísu.

Nicméně rok 2016 bych spíš přirovnala jak rok “Z bláta do louže” (v prosinci hlavně do h*ven, kdy jsem 3x v jednom týdnu do pěkných kousků šlápla). Toto platilo hlavně po zdravotní stránce, kdy to začalo rýmičkami, skončilo to zase dobře, ale ten 5 týdenní zánět průdušek byl náročný. Přihodilo se mi toho opět hodně pěkného a pozitivního a zkušeností jsem nasbírala taky pěknou řádku. Ale konec prologových keců, jde se na to.

Leden: Měsíc pojištění
Rok jsem začala stresem, který se se mnou táhl dalšího půl roku.
Důvodem byla práce a konkrétně pojištění. Nesluší se to dál rozebírat, ale vězte, dne 4.1.2016 odstartovala půlroční epocha v mé datové zkušenosti.

Všechno jsem zvládla opravit, ale stálo to za to. Šrámy na duši a sevřený žaludek cítím při vzpomínce ještě teď.

Únor: S Bioparoxem nikam nedojdeš
Druhý měsíc odstartoval mou vlnu rýmiček a nachlazení. Jednu vážnější jsem se jala léčit Bioparoxem. Smůla byla, že Bioparox mému bolavému hrdlu výrazně nepomohl, naopak mi po něm bylo nějak zle. Zhruba týden po mém užívání  byl výrobek přídán na seznam zakázaných léčiv, resp. byla uvedena zpráva.

V únoru jsem se zúčastnila kurzu Základy tvůrčího psaní z Naučmese. Upřímně, ten večer jsem si představovala jinak. Hlavním důvodem mého diskomfortu na tří hodinovém sezení byla především homogenita skupiny. Bohužel se již při oblíbeném “Haló efekt” kolečku ukázalo, že v jinak stejnorodém kolektivu, vyčnívám pouze já. Hovor se často upínal na témata kolem scifi. Obzvláště oblíbené bylo vyhodnocování úspěchů různých akčních hrdinů ve vzájemných bojích,v těchto chvílích jsem si otevřela diář a začala jsem svou pozornost upírat na světlejší zítřky. No uznejte, není trošku zvláštní, že pravidelný redaktor časopisu LEVEL potřebuje navštívit kurz Základů tvůrčího psaní?

Březen: Na kešky vlezem a Martinus najdem
V březnu jsem hledala kešky. Moc zářezů na pažbě zatím nemám, ale nová zábava mě docela chytla. Našla jsem pár kešek v městech, ale poznala jsem, že ve městě to není pravé ořechové. Prodírat se často zahovněným terénem a prohrabovat místa, která vypadají buď vybydleně či naopak velice zabydleně, není můj šálek čaje. Mimo město, to je krásná pohoda.
Taky jsme i s kolegy a kamarády podlehli soutěži Martinus Knižní šifra, byla to sranda a v roce 2017 se těším zas a znovu.

Duben: Outdoorový měsíc
V dubnu jsem se měla pěkně. Hodně výletů prospělo mému mentálnímu zdraví, fyzické zdraví ale opět pokulhávalo, openspace nešíření virů opravdu nepomáhá. Poprvé jsem se vydala s Klubem českých turistů na výšlap. Ten se odehrál v okolí děje knihy Žítkovské bohyně. Na výletu mě překvapilo hned několik věcí, nejvíce vitálnost starších lidí, kteří bez problému zlézali hory a zvládali i náročnější sestupy. Nálada byla pohodová a výlet krásný.

Květen: Orientačně BĚHÁM
V květnu jsem vyskočila z bláta i louže a rýmičky a viry mě opustily. Mohla jsem se tak nerušeně zúčastnit již po druhé projektu do Práce na kole a taky zakvaltovat v Uherském Brodě, kde naše ZBM7 štafeta neskončila poslední a já jsem poprvé zažila karanténu a hlavně tu skvělou atmosféru při štafetách.
V mých orientačních rozhledech jsem poznala fekál v Mariánském údolí, závod mě vůbec nebavil, ale celkem to šlo až do poslední před sběrky, kde jsem nechala gatě.

Červen: Kočičí 
V červnu se naše rodina rozrostla o malou krásnou kočičí. Je to ďáblice, ale krásná. A miluje pandy.
Náš kocour z její přítomnosti sice nebyl tak nadšený jako moje mamka, ale už si zvykli a pečlivě se o sebe starají. Kocour se dokonce ukázal jako gentleman, podle veterinářky naše malá čiči byla kastrovaná jako nepolíbená a neop*chaná, a to si kocour na zahradu uměl občas přivést nějakou tu známost.
Zmatené obolené kotě po prvním očkování
Červenec: Větrné Chorvatsko
V červenci jsem si užívala tepla. Věrozvěsti a Hus vyšli opět příhodně na dny v týdnu, vzhledem k reportingu jsem se nemohla na začátku měsíce uvolnit na delší dovolenou, tak jsem volné dny využila na zaběhnutí podniku Cena střední Moravy.
Některé etapy šly pěkně, jiné o poznání hůř.

V pátek jsme odjeli s CK Mundo na zájezd po stopách Vinnetoua do Chorvatska. V Chorvatsku jsem byla naposledy, když jsem byla dítě a velice příjemně mě Chorvatsko překvapilo. Možná to bylo díky tomu, že jsme měli štěstí a když bylo pěkně, tak jsme se nevyskytovali v turisticky exponovaných místech a když hezky nebylo, tak jsme se tam vyskytovali.
Názorným příkladem může být koupání v řece Zrmanja při teplotě 38 stupňů Celsia a návštěva Plitvických jezer při vytrvalém dešti a teplotě 12 stupňů Celsia. Tento zájezd byl zlomový, hlavně pro mnoho stanů z naší výpravy.
Předposlední noc totiž přišel vítr a ne jen tak ledajaký. Byl to vítr, který otestoval výdrž našeho stanu. Naštěstí jsme se včas rozhodli (cca ve 2 hodiny ráno) ho složit (už jsme nedokázali spát u zvuků zvuků zatloukání stanů do země ostatními účastníky) a noc prožít v kuchyňce s hlavou přilepenou vedle týden nevynášeného odpadkového koše. Zpětně jsme se dozvěděli, že tento vítr dosahoval až 100 km/hod a musela kvůli jeho poryvům být uzavřena i dálnice.

Nikdy nezapomenu na okamžik, když jsme se po celodenní plavbě na lodi (pršelo a bylo cca 15 stupňů) a návštěvě Záhřebu vrátili zpět do kempu, kde se stromy dramaticky zohýbaly, nárazy větru hýbaly s autobusem, odvážlivci, kteří si nechali postavené stany přes den, se slzami v očích sledovali kusy látek poválené na kamenných zídkách v kempu. Byla zima, tma, foukalo, my jsme neměli, kam složit hlavu a řidič říká:”A v Nice nějaký magor spachá atentát.”
Srpen: Chladná Česká Kanada
V srpnu jsme vydali na druhé vícedenní závody v 2016 do České Kanady. Už při odjezdu z Brna to nebyla ideálka, pršelo a teplota stale klesala i při jízdě na “jih”.

Závody se pro mě nevyvíjely moc dobře, první etapu jsem diskla a nějak se to se mnou vleklo. Běžecky jsem se cítila dobře i díky tréninku s Jdu běhat, ale nějak to nešlo.

V druhé polovině závodů se ochladilo i v noci a vůbec bych neřekla, že v srpnu můžu takto mrznout v noci ve stanu a spacáku.
Září:  Šalina -> Metro
Od září jsem změnila dopravní prostředky. Šalina se tam prej neříká a šalinkartu tam taky nekoupíte. Začala jsem jezdit metrem a taky Blablacarem. Metro, ale hlavně Blablacar je kapitola sama o sobě.
Můj život se začal vyyíjet trošku jiným směrem. Přestěhovala jsem se za prací do Prahy a začala objevovat taje světa práce v budově PPF.

Poprvé jsem se podívala do Jizerek (krásné!), u orienťáku jsem málem vypustila duši (krásné!), navštívila Doksy (ne zase tak krásné!).
Říjen: PrPřPr = Práce, Přípravy, Prysk.
V říjnu vrcholila příprava na filipínský pobyt a na nic jiného jsem v týdnu neměla čas. Svou třetí orienťáckou sezonu jsem zakončila na MČR v Prysku celkem pěkně, svižně a bez velikých záseků, které já umím.
Nabývám dojmu, že letní a podzimní části orientační sezóny jsou pro mě z virových důvodů lepší než ta jarní.

Listopad: Filipíny (Dávej si pozor na to, co si přeješ. Je možné, že se Ti to splní.)
Na Filipínách jsem si uvědomila, jak je důležité mít dobrý pracovní kolektiv a být s férovými lidmi a férovým vedením. Nemusí se všichni kolegové milovat, stačí, když jsou upřímní a fér a nestaví vás do podpásových situací.

Vězte, že Work-life balance není kec, ale je fakt potřeba. Víc o mém pobytu je v tomto článku. Okolnosti a události na Filipínách sdílím maximálně osobně a upřímně, moc se mi o tom mluvit nechce.

Děkuji však za celou zkušenost, byla k nezaplacení. Zážitky nemusí být dobré, stačí, že jsou silné. A to zemětřeseníčko stálo taky za to.
Betadine, the best friend in Philippines
Prosinec: Můj život, můj hrad.
V prosinci jsem se vrátila ke svému životu, který mě baví.
Kašlání a vykašlávání ze zánětu průdušek a průdušnic se začalo dávat do kupy a svět byl hned krásnější (celková doba nemoci i s rekonvalescencí činila celkem 5,5 týdne, ale kvůli všudypřítomným rýmičkám jsem se musela šetřit).

Odehrála se pracovní změna, za kterou jsem nesmírně vděčná a šťastná.
Vánoce se odehrály v rytmu návštěv a času s rodinou a z hlediska logistiky slibovaly, že budou poklidnější než minulé roky, no, ne vždy byly. Do nového roku jsem vykročila s úsměvem a bez významných předsevzetí.

Přesvědčila jsem se, že nejlepší postup pro změnu je pro mě, pokud ji udělám opravdu hned. Sny a cíle ale nadál mám a za něčím mířím, to si pište (já si píšu do Dollera).

Přeju Vám všem všechno a jen to nejlepší do Vašich životů nejen v roce 2017. Přeji Vám, abyste byli zdraví, šťastní, plnili si sny a dokázali se od nich oprostit, kdyby Vás nečinily šťastnými. 

Hlavně se z ničeho nepos*at. 

čtvrtek 15. prosince 2016

Čtenářská výzva 2016

Návrat to rodné země ze mě udělal šťastnou lidskou bytost. Mnohem víc si uvědomuju, jak je skvělé si třeba jen tak číst knížku. Protože co znamená, že si čtu knížku? Že mám čas na to si tu knížku číst. Zdá se to jako malichernost, ale je to něco krásného. Ach, asi se ze mě stala i trošku roman-tyčka.

Čtenáři jistě znají web Databáze knih, který funguje jako Československá filmová databáze (resp. ČSFD.cz). Knižní Databáze letos vyhlásila Čtenářskou výzvu, která se sestávala z přečtení 20 knih během roku 2016 podle určitých podmínek. Výzva mi přišla zajímavá hlavně proto, že jsem získala inspiraci, co číst a třeba i odpoutat se od oblíbených autorů a žánrů a zkusit něco nového.

I přesto jsem ale většinu kategorií jsem plnila genericky: prostě jsem si vytipovala knihy, které mě zajímají bez ohledu na Výzvu, přečetla jsem je a našla pro ně kategorii.

U těch kategorií, kde jsem žádnou knihu vytipovanou neměla, jsem se inspirovala fórem na Databázi. Překvapivě většina inspirací dopadla dobře, víc jsem se natrápila u svých tipů.

Aby samotné hodnocení nebylo zahlcující, ke každé knize napíšu maximálně 2 věty.
1.       Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno: Babička pozdravuje a omlouvá se –Fredrik Backman
Nejlepší kniha letos!
Pokud řeknete:“Myslím si to na 70 %,“ vězte, že lidi si to vyloží:“Myslí si to na 100 %“. Vy však musíte vědět, že máte 30 % nejistoty.
Hluboká kniha o životě, lidech, stromech a jejich sázení. Přeceněná.
Můj první historický válečný román - barvité.
Z tria Ove, Britt-Marie, Babička je Babička (nebo spíš její vnučka Elsa) nejlepší.
Co si o tom myslím? 42!
Mnohem lepší kniha než film. U filmu jsem vytuhla jako nikdy.
Mám problém s měněním historie, ale tady celkem pěkně zvládnuté.
Vtipné, lehké, zábavné.
Neslané, nemastné. Už si z toho moc (moment…pátrám v paměti… hmm, ne): moc nic nepamatuju.
Pro všechny komicky, cynicky, sarkasticky naladěné lidi. Neskutečně zábavné čtení.
První 2 díly byly lepší.
Znouzectnost jak sfiňa. Zkoušela jsem Siddhárthu, ale to už vůbec nešlo.
14.   Kniha přečtená za jediný den: Rovnice štěstí - Neil Parisha
Pěkná to kniha.
První historický román v mém životě.
Zemřel Adolf Born.
Skvělý, napínavý příběh.
Dojemný příběh doplněný fakty z Afghánistánu.
Ojojojojojojojojojojojojojoj, duša moja! Toto mě stálo tolik vypětí, času, sil, ale upřímně nechápu, co na té knize je tak pozitivně hodnocené.
Vtipné, svěží , bez přetvářky , rychlé, obrázkové.

 Během celého roku jsem četla a dostávala i další kusy, nyní jsem v polovině zábavného dojáku Me before you od Jojo Moyes. Velice jsem knize odolávala = ten NÁZEV a ten český přebal! Zfilmovaná verze byla dokonce už přístupná v Emirates, ale odolala jsem! I během 32 (16*2) hodin letu.

Uvidím, co si Databáze připraví na rok 2017 a podle toho se rozhodnu, zda chci tuto výzvu splnit.

úterý 29. listopadu 2016

Co je duležité

Když člověk projde šokem, začne vidět svět jinak. Začne si vážit toho, co předtím trochu zpochybňoval, čemu nevěřil, že ho činí štastným a všech takových těch běžných věcí, které považuje za normální, ale jsou vlastně formou luxusu.

Já jsem si takovým vnitřním (a vlastně i vnějším) šokem nedávno prošla. Nemám zde v plánu popisovat detaily mého šoku, shrnu to ale pořekadlem:
        Dej si pozor na to, co si přeješ. 
        Je možné, že se ti to splní.

Já jsem se jala plnit si svůj sen: analytika, cestování, angličtina, létání na služebky na druhý konec světa, učení se procesům, výzvy, adekvátní odměna. Je jasné, že nic není zadarmo. Můj sen mě stál nejen vzdání se obrovské části mého dosavadního života, ale i jedno obrovské pochybení. 

Jak to ale bývá, pokud plnění snu stojí za to, podstoupené oběti nevadí. Časem na ně zapomínáme, odsouváme je do jiných komor našich mozků a užíváme si radosti z žití snu. 

Hořší to je, když se sen přetaví v noční můru, v tom případě se oběti najednou začnou zvětšovat, častěji se ozývat a hlásit se o slovo ve vašem vědomí. Stojí to všechno za to? Jsem šťastnější? Přináší mi to radost? Posouvám se dál? Stojí mi to za to? Opravdu je toto život, který chci žít? A podobně.

Dlouho přemýšlíte, jaké jsou odpovědi na tyto otázky a která část z vás na ně vlastně odpovídá. 
Je to racionální já? Je to vystrašené já? Je to pozitivní já? Je to smutné já?

Odpovědi se v čase nějakou dobu mění, než se ustálí na odpovědích toho já, které přehluší ta další. Mé racionální já vždy jen doufá, že odpovídá mé racionální já.

Ale zpátky k šoku: můj šok mi pomohl si uvědomit, co je pro mě v životě důležité, co důležité není a taky co v životě chci a co nechci. Miluju cestování, ráda pracuju s daty, něco objevuju, zažívám a prožívám, ale jde to i jinak. Jedno je jasné, můj život už nebude stejný, teď dokážu ocenit, že: 
se můžu nadechnout
se jen tak projdu po ulici
si půjdu zaběhat do lesa
se můžu napít vody z kohoutku
mám dostupnou lékařskou péči, která odhalí zánět průdušek a průdušnice včas
...

Asi takto: čínská moudra moc nemusím, ale toto se ještě dá.
A na závěr citát, který je možná trošku od věci, ale pobavil.


úterý 22. listopadu 2016

Filipíny očima bělošky

Než jsem odjela na svou první služební cestu na Filipíny, věděla jsem, že:

Filipíny mají podobnou vlajku jako Česká republika
oproti filipínskému prezidentovi je Miloš ňuňánek
jsou v Manile piráti
hodně prší a potkat tajfun není nic neobvyklého
ti vyšší Filipínci jsou vysocí asi jako já
se na Filipíny může vézt maximálně 2 litry alkoholu v lahvích o maximálním objemu 1 litr

Jak vidíte, shromažďování informací o zemi jsem před odjezdem omezila na nutné minimum, soustředila jsem se zejména na pracovní úkoly a práci jako takovou, přece jen jsem na této pozici působila pouhé 2 měsíce a práci jsem neměla moc pod kůží. Navíc kolem mě kolovaly informace, že stejně na nic moc jiného kromě práce nebude čas.

První postřehy o Filipíncích jsem nabývala už na letištích, úplně první už při přestupu v Dubaji, kdy se kolem nás začali Filipínci shlukovat v nízkém velkém. Byla jsem překvapená, že většina Filipínců vypadala jako Číňani, dokonce i stejně kašlali, představovala jsem si je totiž víc jako Havajce. 

Další informace do obrázku jsem přidala v samotném letadle, kdy uz při jeho vstupu mě vyfackoval snad o 15 stupňů studenější vzduch než ve spojovacím krku. Celý let jsem byla zabalená do deky, mikiny a extra trička tak, aby ani kousek těla nebyl vystavený neustálemu fučení z klimatizace. Nebylo to lehké, ale 9 hodin mrazivého letu celkem uběhlo. 

Po vystoupení v Manile jsem začala chápat, proč je klimatizace tak super. Horko, vlhko a dusno. To je dost velký šok potom, co z Česka odlétáte v péřovce.

Největší postřehy z Filipín:


1) Co Čech, to muzikant. Co Filipínec, to pěvec. 
Zpěv, všude, pořád, vždycky. Ve výtahu, na chodbě, před zrcadlem, v openspacu, v kabince záchodu, na ulicích, v restauraci, ... . Zatímco většina Čechů by se při myšlence na pracovní KARAOKE night orosila, začala mít mžitky před očima a začala plánovat nezrušitelné závazky, Filipínci začnou oslavovat, protože se jim zrovna splnil sen.

Celý den pak v práci zpívají i ti, co normálně na exponovaných místech nezpívají a vytváří to zajímavou optimistickou a nesvázanou pracovní atmosféru.

2) V životě není nic lepšího než (karaoke) klimatizace a klimatizované obchody. 
Už let z Dubaje do Manily mi přišel tou kosou podezřelý, to jsem ještě netušila, že ve stejné zimě budu od pondělí do pátku trávit 10 hodin denně.

Filipínci milují nade vše 2 věci: karaoke a klimatizaci. 

Ze začátku jsem si říkala, že Češi, kteří filipínský office navštívili, přeháněli. Ne, nepřeháněli. Zábavné historky o tom, že si Fiipínci na sebe pustí klimatizaci a začnou si oblékat bundy, mikiny a šátky, jsou zábavné, ale jen do okamžiku, kdy se Vás netýkají. Vlastně asi jako většina historek. 

V momentě, kdy i na Vás valí klima a v práci sedíte ve svetru s hidžhábem přes hlavu - to už vážně ztrácí vtipnou zápletku. 

Na lepší náladě Vám nepřidává ani pomyšlení, že když půjdete na oběd, budete se muset odcibulovatět od vrstev (přece jen 30 stupňů a vlhkost na 70 % udělá svoje), abyste se následně v restauraci (v mallu) mohli zase nacibulovatět, protože bez klimy to není život, který byste chtěli žit.
3) Kdo se nebělí s námi, bělí se proti nám.
Bílá kůže je v kurzu. Zatímco Filipínci či Filipínky se sebemenšími kabelkami jsou šacovaní bez pozdravu při každém vstupu do obchodního centra místními policisty. 

Běloši (i já s naditým batohem) prochází hladce s oslovením "Good Morning, Ma’m / Sér". Celkově tu vládne zákon bílé kůže a ještě více zákon bílého muže.


Dobře se zvyká na komunikaci ve stylu: Ma’m? Plís, ma’m, sorry, ma’m, fenkju, ma’m, no, ma’m, yes, ma’m. O tom že to není jen pozůstalost z minulosti, z dob kdy Filipíny ovládli Američané, svědčí i fakt, že nejlepší opalovací krém je ten bělící a nejkrásnější holky jsou ty nejbělejší.

4) Žlutý hroch
Na Filipínách mi vyvstala na mysl básnička z dob, kdy jsem ještě chodila k dětské praktické lékařce.

Achich ech, achich och, pročpak pláče malý hroch?
Kdo se bojí očkování,
žloutence se neubrání...
Achich ech,achich och,
teď je z Tebe žlutý hroch.
Za 3 týdny jsem v práci viděla přesně 2 Filipínky, které si po vyčurání umyly ruce, ostatní jsem na záchodě viděla si umývat pouze zuby, za to několikrát denně.

Rada: očkování hepatitidy A je na místě nejen pro Brňáky. Vemte tady taky do úvahy, že toaletní papír zde nepatří do záchodu, ale do koše vedle.

5) Vánoce jsou tady, Manilu si vychutnej.
Představte si, že je prvního listopadu, je 30 stupňů, potíte se jako koně, protože je šíleně horko a vlhko, jste navlečení v dlouhých kalhotách a halence, jedete totiž do práce, kde na Vás čeká hned po odpípnutí kriokomora a když jedete ve výtahu, slyšíte:

   Feliz Navidad, Feliz Navidad

               All I want for Christmas is youuuuuuu

Z budov trčí nafouklí Santa Claousové, obsluha v obchodech má slušivé Santa čepice a ve výlohách hlásí Christmas sales. Je to šok o to víc pro Vás, kteří jste přijeli v péřovce a nějaký vánoční feeling jste nezískali ani z míst, která jsou mnohem blíž norskému domu Santa Clause.
6) Pozor, mrtvola uprostřed ulice. 
Šok z Vánoc je ale nic ve srovnání se šokem, když uprostřed ulice najednou uvidíte bílou rakev a v ní mrtvolu. Naštěstí jedete autem, takže jakýchkoliv pachových vjemů jste ušetřeni, ale když si to jen představíte. Uf!

Horko, vlhko, smrad z ulice a do toho vystavená mrtvola, která tam už leží minimálně 2 dny. No, mám dost z toho obrazu v mé hlavě ještě teď. Ale i to jsou Filipíny.

Svůj výčet zde ukončím, protože toto je určitě 6 největších heftů, které mě překvapily. Toho jiného, co člověka v Manile překvapí je samozřejmě mnohem více, ale o tom třeba osobně.

Filipíny jsou zajímavou zemí, člověk si uvědomí, jak krásně a skvěle se má v Česku, kde 4,5 kilometru jede 10 minut namísto 25, či spíš 35 a to ještě v lepším případě. Kde může pít vodu z kohoutku a nemusí se bát, že se z toho (pokud dobře) jen posere. Jinak, vodu na Filipínách nepijí ani místní. 

Byla to zkušenost. Děkuji za všechno Andy, Petrovi a Danovi a taky Tonymu, jsem vaším dlužníkem. Bye, Filipíny.
Taal Volcano
V kráteru činné sopky
Sirný dým z činné sopky


2 flasky o objemu maximalne 1 litr

pondělí 17. října 2016

V Dolním Prysku

Jedna z mých nejmilejších vzpomínek na slovenské prarodiče se odehrála před zhruba 15 lety v jejich bytě provoněném typickou vůní, kterou nedokážu popsat, ale velice jasně si ji dokážu vybavit.
Při tradiční nedělní návštěvě jsme po obědě usedli na gauč. Děda si již předehřál místo u politické debaty (a několikrát si ve vzduchu natrénoval podpis), babička se uvelebila do svého křesla u lampy s pletacími vidlicemi. 

“Pojďte se vsadit! Už to skoro začíná.” zvolal stoprocentně někdo z mých rodičů.
Na papírky jsme napsali své tipy na vítěze a vložili 20 Sk do banku. Ještě ukázka překážek a už řazení ke startu.

Už nevím, který z koňských závodníků vyhrál. Mohl to být Tiumen nebo Orphee des Blans. Ale v naší domácké sázce vyhrála moje babička. Ta si z výhry moc nedělala, vyhrála 50 Sk (papírových!), které mi ihned věnovala. Já jsem z toho měla ohromou radost. 50 Sk jsem nikdy neutratila a dokonce mám ty strašidelné vousaté chlápky doma schované.

Fandové koní a Pardubic a třeba už i jiní čtenáři poznali, že se má vzpomínka váže k Velké pardubické konající se druhou říjnovou neděli. Mým dětským snem bylo se naživo zúčastnit tohoto dostihového svátku. Zčásti jsem procitla na o hodně menších dostizích na Slovensku, kde se jeden kůň v zatáčce svezl, zlomil si nohu a i s žokejem podjeli pod zábranami do příkopu a za několik minut odváželi koně i žokeje na kárce přes dráhu na ošetření. 

Pořád ve mě trocha snu zbyla, proto jsem si po seznámení s mým mužem říkala, že se na tyto prestižní závody určitě dostaneme. To jsem ještě netušila, že druhý říjnový víkend se koná Mistrovství štafet a družstev v orientačním běhu a priority jsou tak jasné.

A tak o 15 let později nebudu psát o tom, kdo vyhrál 50 EUR v sázce na koně, ale o orienťáckém svátku a konci sezóny 2016 (mé třetí sezony v dresu Žabovřesk Brno).

Sobota
Drsný budíček po drsné noci a drsném pracovním týdnu. Namísto 4 hodinové cesty z Brna, mě čeká jen 2,5 hodinová z Prahy. I Praha má své výhody  
Všechno krásné stíhám, všechno jde hladce, až do okamžiku, když na zastávce pár minut do odjezdu autobusu zjišťuju, že nemám spacák. Vracečka a 30 minut sekera jen to luskne. Nasedání u Shellky na Jižní spojce nebyl nejlepší nápad toho týdne = ten týden jsem totiž celkově žádné dobré nápady neměla.

Konečně v autě a valíme, na start to stíháme kvůli mému zpoždění tak akorát, naštěstí nikdo z posádky neběží 1. úsek. Já běžím MIX se Zuzkou a Hankou. Jsem nadmíru spokojená jak s holkama, tak i s délkou trati, protože mám nejkratší úsek, jupí. 
Je kosa, ale do lesa se vážně těším, podle ukázky mapy to vypadalo krásně. Po předávce hned do kopce, nohy mám tuhé jak 3 dny stare rozmražované rohlíky, ale k mapě dobíhám se ctí. A že to byl výkon! Číslo 957 z 999 Vám možná řekne víc. 
Beru mapu a…..


Váhám na dvojku, kde dohledávám předčasně. Po minutě razím a odbíhám na 3. Velice zvažuju kudy to vzít, až jdu do chyby a nabíhám do lesíku u 4. Rychle se vzpamatovávám a běžím najisto do kopce na svou kontrolu. Probíhám diváckou s úsměvem a máváním. Žabiňáci povzbuzují jako o život, běží se mi skvěle. Zase ten proklatý výběh do pytlíku. Hlídám si pečlivě mapu, bez problému razím všechny 3 a nechávám se strhnout muži, kteří ještě něběží do cíle, naštěstí si to rychle uvědomuju a neženu se s nimi dál než je nutné. Krása, předávka a rychle do teplého.

V neděli ráno jsem se vzbudila s bolestí hlavy jako šlak. V sobotu jsem se nenašla na soupisce dospělích ZBM a usoudila jsem, že nepoběžím. Jaké to ale bylo překvapení, když jsem přišla do stanu 5 minut před startem a zjistila, že mám běžet první úsek dorostenecké ženské chodecké štafety. 
Naštěstí to dobře dopadlo a já jsem mohla nastoupit do veteránské DH175. 

Po celou dobu závodu si hlídala mapu a buzolu. Kromě předčasné dohledávky na 6. kontrole jsem všechno nacházela krásně, dokonce i v pytlíku. Trošku zmatená jsem byla při odběhu ze 7. kontroly, kde mě zmátla jakási branka a objekt, který jsem v mapě neviděla.

Krásné to bylo a zase jsem se ujistila, že když si to hlídám a jdu najistotu, tak to jde :) Na rychlosti zapracuju = aspoň nějaký trénink si dávám na cíl do dalších let :)

A abych nezapomněla, všechni nejlepší, Kuli.