úterý 29. listopadu 2016

Co je duležité

Když člověk projde šokem, začne vidět svět jinak. Začne si vážit toho, co předtím trochu zpochybňoval, čemu nevěřil, že ho činí štastným a všech takových těch běžných věcí, které považuje za normální, ale jsou vlastně formou luxusu.

Já jsem si takovým vnitřním (a vlastně i vnějším) šokem nedávno prošla. Nemám zde v plánu popisovat detaily mého šoku, shrnu to ale pořekadlem:
        Dej si pozor na to, co si přeješ. 
        Je možné, že se ti to splní.

Já jsem se jala plnit si svůj sen: analytika, cestování, angličtina, létání na služebky na druhý konec světa, učení se procesům, výzvy, adekvátní odměna. Je jasné, že nic není zadarmo. Můj sen mě stál nejen vzdání se obrovské části mého dosavadního života, ale i jedno obrovské pochybení. 

Jak to ale bývá, pokud plnění snu stojí za to, podstoupené oběti nevadí. Časem na ně zapomínáme, odsouváme je do jiných komor našich mozků a užíváme si radosti z žití snu. 

Hořší to je, když se sen přetaví v noční můru, v tom případě se oběti najednou začnou zvětšovat, častěji se ozývat a hlásit se o slovo ve vašem vědomí. Stojí to všechno za to? Jsem šťastnější? Přináší mi to radost? Posouvám se dál? Stojí mi to za to? Opravdu je toto život, který chci žít? A podobně.

Dlouho přemýšlíte, jaké jsou odpovědi na tyto otázky a která část z vás na ně vlastně odpovídá. 
Je to racionální já? Je to vystrašené já? Je to pozitivní já? Je to smutné já?

Odpovědi se v čase nějakou dobu mění, než se ustálí na odpovědích toho já, které přehluší ta další. Mé racionální já vždy jen doufá, že odpovídá mé racionální já.

Ale zpátky k šoku: můj šok mi pomohl si uvědomit, co je pro mě v životě důležité, co důležité není a taky co v životě chci a co nechci. Miluju cestování, ráda pracuju s daty, něco objevuju, zažívám a prožívám, ale jde to i jinak. Jedno je jasné, můj život už nebude stejný, teď dokážu ocenit, že: 
se můžu nadechnout
se jen tak projdu po ulici
si půjdu zaběhat do lesa
se můžu napít vody z kohoutku
mám dostupnou lékařskou péči, která odhalí zánět průdušek a průdušnice včas
...

Asi takto: čínská moudra moc nemusím, ale toto se ještě dá.
A na závěr citát, který je možná trošku od věci, ale pobavil.


úterý 22. listopadu 2016

Filipíny očima bělošky

Než jsem odjela na svou první služební cestu na Filipíny, věděla jsem, že:

Filipíny mají podobnou vlajku jako Česká republika
oproti filipínskému prezidentovi je Miloš ňuňánek
jsou v Manile piráti
hodně prší a potkat tajfun není nic neobvyklého
ti vyšší Filipínci jsou vysocí asi jako já
se na Filipíny může vézt maximálně 2 litry alkoholu v lahvích o maximálním objemu 1 litr

Jak vidíte, shromažďování informací o zemi jsem před odjezdem omezila na nutné minimum, soustředila jsem se zejména na pracovní úkoly a práci jako takovou, přece jen jsem na této pozici působila pouhé 2 měsíce a práci jsem neměla moc pod kůží. Navíc kolem mě kolovaly informace, že stejně na nic moc jiného kromě práce nebude čas.

První postřehy o Filipíncích jsem nabývala už na letištích, úplně první už při přestupu v Dubaji, kdy se kolem nás začali Filipínci shlukovat v nízkém velkém. Byla jsem překvapená, že většina Filipínců vypadala jako Číňani, dokonce i stejně kašlali, představovala jsem si je totiž víc jako Havajce. 

Další informace do obrázku jsem přidala v samotném letadle, kdy uz při jeho vstupu mě vyfackoval snad o 15 stupňů studenější vzduch než ve spojovacím krku. Celý let jsem byla zabalená do deky, mikiny a extra trička tak, aby ani kousek těla nebyl vystavený neustálemu fučení z klimatizace. Nebylo to lehké, ale 9 hodin mrazivého letu celkem uběhlo. 

Po vystoupení v Manile jsem začala chápat, proč je klimatizace tak super. Horko, vlhko a dusno. To je dost velký šok potom, co z Česka odlétáte v péřovce.

Největší postřehy z Filipín:


1) Co Čech, to muzikant. Co Filipínec, to pěvec. 
Zpěv, všude, pořád, vždycky. Ve výtahu, na chodbě, před zrcadlem, v openspacu, v kabince záchodu, na ulicích, v restauraci, ... . Zatímco většina Čechů by se při myšlence na pracovní KARAOKE night orosila, začala mít mžitky před očima a začala plánovat nezrušitelné závazky, Filipínci začnou oslavovat, protože se jim zrovna splnil sen.

Celý den pak v práci zpívají i ti, co normálně na exponovaných místech nezpívají a vytváří to zajímavou optimistickou a nesvázanou pracovní atmosféru.

2) V životě není nic lepšího než (karaoke) klimatizace a klimatizované obchody. 
Už let z Dubaje do Manily mi přišel tou kosou podezřelý, to jsem ještě netušila, že ve stejné zimě budu od pondělí do pátku trávit 10 hodin denně.

Filipínci milují nade vše 2 věci: karaoke a klimatizaci. 

Ze začátku jsem si říkala, že Češi, kteří filipínský office navštívili, přeháněli. Ne, nepřeháněli. Zábavné historky o tom, že si Fiipínci na sebe pustí klimatizaci a začnou si oblékat bundy, mikiny a šátky, jsou zábavné, ale jen do okamžiku, kdy se Vás netýkají. Vlastně asi jako většina historek. 

V momentě, kdy i na Vás valí klima a v práci sedíte ve svetru s hidžhábem přes hlavu - to už vážně ztrácí vtipnou zápletku. 

Na lepší náladě Vám nepřidává ani pomyšlení, že když půjdete na oběd, budete se muset odcibulovatět od vrstev (přece jen 30 stupňů a vlhkost na 70 % udělá svoje), abyste se následně v restauraci (v mallu) mohli zase nacibulovatět, protože bez klimy to není život, který byste chtěli žit.
3) Kdo se nebělí s námi, bělí se proti nám.
Bílá kůže je v kurzu. Zatímco Filipínci či Filipínky se sebemenšími kabelkami jsou šacovaní bez pozdravu při každém vstupu do obchodního centra místními policisty. 

Běloši (i já s naditým batohem) prochází hladce s oslovením "Good Morning, Ma’m / Sér". Celkově tu vládne zákon bílé kůže a ještě více zákon bílého muže.


Dobře se zvyká na komunikaci ve stylu: Ma’m? Plís, ma’m, sorry, ma’m, fenkju, ma’m, no, ma’m, yes, ma’m. O tom že to není jen pozůstalost z minulosti, z dob kdy Filipíny ovládli Američané, svědčí i fakt, že nejlepší opalovací krém je ten bělící a nejkrásnější holky jsou ty nejbělejší.

4) Žlutý hroch
Na Filipínách mi vyvstala na mysl básnička z dob, kdy jsem ještě chodila k dětské praktické lékařce.

Achich ech, achich och, pročpak pláče malý hroch?
Kdo se bojí očkování,
žloutence se neubrání...
Achich ech,achich och,
teď je z Tebe žlutý hroch.
Za 3 týdny jsem v práci viděla přesně 2 Filipínky, které si po vyčurání umyly ruce, ostatní jsem na záchodě viděla si umývat pouze zuby, za to několikrát denně.

Rada: očkování hepatitidy A je na místě nejen pro Brňáky. Vemte tady taky do úvahy, že toaletní papír zde nepatří do záchodu, ale do koše vedle.

5) Vánoce jsou tady, Manilu si vychutnej.
Představte si, že je prvního listopadu, je 30 stupňů, potíte se jako koně, protože je šíleně horko a vlhko, jste navlečení v dlouhých kalhotách a halence, jedete totiž do práce, kde na Vás čeká hned po odpípnutí kriokomora a když jedete ve výtahu, slyšíte:

   Feliz Navidad, Feliz Navidad

               All I want for Christmas is youuuuuuu

Z budov trčí nafouklí Santa Claousové, obsluha v obchodech má slušivé Santa čepice a ve výlohách hlásí Christmas sales. Je to šok o to víc pro Vás, kteří jste přijeli v péřovce a nějaký vánoční feeling jste nezískali ani z míst, která jsou mnohem blíž norskému domu Santa Clause.
6) Pozor, mrtvola uprostřed ulice. 
Šok z Vánoc je ale nic ve srovnání se šokem, když uprostřed ulice najednou uvidíte bílou rakev a v ní mrtvolu. Naštěstí jedete autem, takže jakýchkoliv pachových vjemů jste ušetřeni, ale když si to jen představíte. Uf!

Horko, vlhko, smrad z ulice a do toho vystavená mrtvola, která tam už leží minimálně 2 dny. No, mám dost z toho obrazu v mé hlavě ještě teď. Ale i to jsou Filipíny.

Svůj výčet zde ukončím, protože toto je určitě 6 největších heftů, které mě překvapily. Toho jiného, co člověka v Manile překvapí je samozřejmě mnohem více, ale o tom třeba osobně.

Filipíny jsou zajímavou zemí, člověk si uvědomí, jak krásně a skvěle se má v Česku, kde 4,5 kilometru jede 10 minut namísto 25, či spíš 35 a to ještě v lepším případě. Kde může pít vodu z kohoutku a nemusí se bát, že se z toho (pokud dobře) jen posere. Jinak, vodu na Filipínách nepijí ani místní. 

Byla to zkušenost. Děkuji za všechno Andy, Petrovi a Danovi a taky Tonymu, jsem vaším dlužníkem. Bye, Filipíny.
Taal Volcano
V kráteru činné sopky
Sirný dým z činné sopky


2 flasky o objemu maximalne 1 litr

pondělí 17. října 2016

V Dolním Prysku

Jedna z mých nejmilejších vzpomínek na slovenské prarodiče se odehrála před zhruba 15 lety v jejich bytě provoněném typickou vůní, kterou nedokážu popsat, ale velice jasně si ji dokážu vybavit.
Při tradiční nedělní návštěvě jsme po obědě usedli na gauč. Děda si již předehřál místo u politické debaty (a několikrát si ve vzduchu natrénoval podpis), babička se uvelebila do svého křesla u lampy s pletacími vidlicemi. 

“Pojďte se vsadit! Už to skoro začíná.” zvolal stoprocentně někdo z mých rodičů.
Na papírky jsme napsali své tipy na vítěze a vložili 20 Sk do banku. Ještě ukázka překážek a už řazení ke startu.

Už nevím, který z koňských závodníků vyhrál. Mohl to být Tiumen nebo Orphee des Blans. Ale v naší domácké sázce vyhrála moje babička. Ta si z výhry moc nedělala, vyhrála 50 Sk (papírových!), které mi ihned věnovala. Já jsem z toho měla ohromou radost. 50 Sk jsem nikdy neutratila a dokonce mám ty strašidelné vousaté chlápky doma schované.

Fandové koní a Pardubic a třeba už i jiní čtenáři poznali, že se má vzpomínka váže k Velké pardubické konající se druhou říjnovou neděli. Mým dětským snem bylo se naživo zúčastnit tohoto dostihového svátku. Zčásti jsem procitla na o hodně menších dostizích na Slovensku, kde se jeden kůň v zatáčce svezl, zlomil si nohu a i s žokejem podjeli pod zábranami do příkopu a za několik minut odváželi koně i žokeje na kárce přes dráhu na ošetření. 

Pořád ve mě trocha snu zbyla, proto jsem si po seznámení s mým mužem říkala, že se na tyto prestižní závody určitě dostaneme. To jsem ještě netušila, že druhý říjnový víkend se koná Mistrovství štafet a družstev v orientačním běhu a priority jsou tak jasné.

A tak o 15 let později nebudu psát o tom, kdo vyhrál 50 EUR v sázce na koně, ale o orienťáckém svátku a konci sezóny 2016 (mé třetí sezony v dresu Žabovřesk Brno).

Sobota
Drsný budíček po drsné noci a drsném pracovním týdnu. Namísto 4 hodinové cesty z Brna, mě čeká jen 2,5 hodinová z Prahy. I Praha má své výhody  
Všechno krásné stíhám, všechno jde hladce, až do okamžiku, když na zastávce pár minut do odjezdu autobusu zjišťuju, že nemám spacák. Vracečka a 30 minut sekera jen to luskne. Nasedání u Shellky na Jižní spojce nebyl nejlepší nápad toho týdne = ten týden jsem totiž celkově žádné dobré nápady neměla.

Konečně v autě a valíme, na start to stíháme kvůli mému zpoždění tak akorát, naštěstí nikdo z posádky neběží 1. úsek. Já běžím MIX se Zuzkou a Hankou. Jsem nadmíru spokojená jak s holkama, tak i s délkou trati, protože mám nejkratší úsek, jupí. 
Je kosa, ale do lesa se vážně těším, podle ukázky mapy to vypadalo krásně. Po předávce hned do kopce, nohy mám tuhé jak 3 dny stare rozmražované rohlíky, ale k mapě dobíhám se ctí. A že to byl výkon! Číslo 957 z 999 Vám možná řekne víc. 
Beru mapu a…..


Váhám na dvojku, kde dohledávám předčasně. Po minutě razím a odbíhám na 3. Velice zvažuju kudy to vzít, až jdu do chyby a nabíhám do lesíku u 4. Rychle se vzpamatovávám a běžím najisto do kopce na svou kontrolu. Probíhám diváckou s úsměvem a máváním. Žabiňáci povzbuzují jako o život, běží se mi skvěle. Zase ten proklatý výběh do pytlíku. Hlídám si pečlivě mapu, bez problému razím všechny 3 a nechávám se strhnout muži, kteří ještě něběží do cíle, naštěstí si to rychle uvědomuju a neženu se s nimi dál než je nutné. Krása, předávka a rychle do teplého.

V neděli ráno jsem se vzbudila s bolestí hlavy jako šlak. V sobotu jsem se nenašla na soupisce dospělích ZBM a usoudila jsem, že nepoběžím. Jaké to ale bylo překvapení, když jsem přišla do stanu 5 minut před startem a zjistila, že mám běžet první úsek dorostenecké ženské chodecké štafety. 
Naštěstí to dobře dopadlo a já jsem mohla nastoupit do veteránské DH175. 

Po celou dobu závodu si hlídala mapu a buzolu. Kromě předčasné dohledávky na 6. kontrole jsem všechno nacházela krásně, dokonce i v pytlíku. Trošku zmatená jsem byla při odběhu ze 7. kontroly, kde mě zmátla jakási branka a objekt, který jsem v mapě neviděla.

Krásné to bylo a zase jsem se ujistila, že když si to hlídám a jdu najistotu, tak to jde :) Na rychlosti zapracuju = aspoň nějaký trénink si dávám na cíl do dalších let :)

A abych nezapomněla, všechni nejlepší, Kuli.

středa 12. října 2016

Horečka svatebních nocí 2016

Rok 2016 budu opět považovat z mnoha důvodů jako průlomový. Je totiž rok, kdy jsem to zjistila.
Co je to? To je takové to, co přijde nečekaně, když začnete chodit na svatby svým známým a kamarádům. 

Pod slovem to se skrývá uvědomnění:

že už Vám (teď mluvím k ženám) není 15 a i legálně máte věk na to, abyste do svazku vstoupily i vy, 
že nyní budete svolávány do houfu dalších svobodných žen při krásném rituálu chytání kytice, 
že budete hledat perfektní svatební dar stále častěji, 
že budete vždy rády za + 1 na pozvánce, s +1 je všechno lepší (nejen při tancování), 
že budete dojaté za situací, které jste dřív nikdy nechápaly, 
že budete uvolněnější a šťastné jen z pouhého pomyšlení na svatby svých přátel, 
že se přestanete divit, když Vaše starší kamarádky jdou už na 10. svatbu v roce, 
že budete trpět výčitkami, kolik jste toho zase snědly (ale měly to tak dobré!), 
že se budete setkávat s různými lidmi, které odněkud znáte, ale vážně nevíte odkud (ale pak Vám dojde, že to bylo buď na jiné svatbě nebo na nějaké šílené party, kterou si skoro nepamatujete a ne z důvodu, že byste měli špatnou pamět, ale proto že jste si ji nemapamatovali ani ráno po ní) 
a taky nevyhnutelně: že se Vás Vaše okolí začne ptát, když už konečně půjdou na tu VAŠI svatbu.

Stále sice platí, že jsem byla na více pohřbech než svatbách, ale poměr se v posledních letech začal hodně srovnávat - děkuji moc za to. Každá svatba byla jiná a originální.

Jedna na raftech, další v lese, jiné slovenská, vietnamská... Každá jiná a dokonale originální.

Long a Huyen
Andy a Pájucha
Terka a Martin

středa 5. října 2016

Orientační víkendy: Brno a Doksy

Letní září se ze dne na den změnilo v září podzimní. Na září 2016 budu vzpomínat jako na orientační a pražské. O Praze jindy, teď jen krátce o o.

Po vysilujícím zážitku v Jizerských horách následoval brněnský víkend, kdy můj domovský klub pořádal štafetový víkend společně se sprintem. Velkou výhodou našeho oddílu je, že máme hodně členů a tak není problém se zúčastnit závodů pouze běžecky bez nutnosti pořádat. 

A po teambuildingu na Konopišti se mi vážně hodilo nevstávat brzy ráno, ale pěkně se prospat a prožít pěknou sprintovou sobotu společně geo procházkou v okolí Košíkova.

Sprint v Novém Lískovci 
Líbilo se mi to a celkem mi to i běželo, byla jsem překvapená, protože šifrovačkový teambuilding mi dal celkem zabrat - moc jsem toho nenaspala a únava byla znát.

Chyby jsem udělala 2. Opět na dlouhém postupu, který jsem šla úplně pravým spodem a pak přímo podél paneláků. Druhá chyba na 13, kde jsem běžela až přes 8 dolů a pak až zase nahoru na 13.

Následující víkend jsme se vydali do Doks. Vždycky jsem chtěla Doksy navštívit a od muže jsem slyšela jen dobré reference. Celkem jsem se těšila, běžel se totiž jak middle tak sprint a podle mapy z letošního mistrovství v nočním orientačním běhu jsem čekala něco jako Šaštín - běh v čistém lese.

Middle
Ten bolel a to doslova. Tolik pádů jsem ještě nezažila - důkazem je i stav mé mapy. Bez mapy v mapníku jsem závod běžela poprvé. Jak to šlo?

Ze začátků mám respekt, ze všech začátků. 1,2 šly krásně. 3 dohledávka + 2 minuty, dohledávala jsem moc dole. 4 v pohodě. A pak přišla 5 a špatná odbočka. Strávila jsem tam asi 10 minut, než jsem naznala, že asi skutečně kontrola není tam, kde jsem já. Nakonec jsme se s 5 shledali, bylo to radostné a šťastné shledání. 6,7 to bylo na blind - po několika pádech se mi totiž vydrolila mapa. Na 8 jsem zase běžela tím marastem kolem 4 a měla jsem toho plné kecky. Na hodinkách 48 minut. Na 9 skoro 50, další zelená prořezaná pasáž přede mnou a tak zvítězila hlava nad citem. Před odpoledním sprintem jsem to nechtěla přepálit, v lese bych byla minimálně 75 minut. Osobní zklamání veliké - nemám ve zvyku se vzdávat, ale občas to není o osobní prohře jako spíš o sebeochraně.


Sprint 
Odpoledne jsem vyrazila na sprint, převýšení na 2 kilometrech jako ďas. Z kopce, do kopce mi to moc nejde, ale poprala jsem se se ctí a chůzí jsem šla až na 11, kde už jsem byla kožená jako Magdalena. Doběh sprintu byl sympaticky u parking louky, zaslouženě jsme se vyfotili pod Bezdězem a hurá domů, teda do Prahy.

Před další životní zkouškou se vydám o nadcházejícím víkendu ještě na MČR štafet a klubů do Nového Boru a snad pak taky na oblasťák do Vracova. 

Orienťáku zdar!