sobota 17. září 2016

Jizerky orientačně: Žebříček A Čechy

"Jediné na co se dá v životě připravit je změna." 

Na první pohled, poslech či přečtení absolutně nesmyslná věta. Jakmile si ji však člověk pustí k tělu, nedá na ni už dopustit a může se ní uklidňovat vždy, když nějaká plánovaná nebo neplánovaná změna nastane.

U mě takových změn nastalo před nedávnem dost, ještě si možná ani plně neuvědomuju všechny důsledky mých rozhodnutí. 

Každopádně i díky změnám jsem se měla možnost dostat poprvé v životě do Jizerských hor. Možná se to dá zvláštní, ale z domovského Hodonína je logisticky lepší do hor vyrazit spíš do Rakous či dál na jih, proto mám lépe projeté zahraniční hory než ty české (ale jak vidíte, pracuji na tom a díky orienťáku je to lehčí, abych poznala i kouty a vrcholy naší republiky).

A právě díky orienťáku jsem se objevila na shromaždišti u sjezdovky Severák

Už z parametrů trati jsem věděla, že budu mít problém. V sobotu na nás čekala klasika a v kategorii D21B si na nás připravili 6,8 km a pozor! 325 metrů převýšení. Na radu jsem si chtěla přečíst rozhovor se stavitelem, skončila jsem ale někde u druhé otázky ohledně terénu. V odpovědi zazněla slova jako vysoké borůvčí, dost drsný podklad, tejpy, kameny.

A stavitel nepřeháněl. Bylo to výživné. Mapově jsem to až na pár výjimek moc nedávala, ale myslela jsem, že dostanu minimálně 60 minut na vítězku, nakonec jsem i přes těch 20 minut chyb (10 na 10K,5 na 2K, 3 na 3K a nějake zbytky na dohledávkách u skoro všech ostatních) dostala "jen" 36. 
Sobotní klasika
V některých místech jsem se v sobotu divila, že je mapa tak málo detailní. To, že jsme běželi na mapě 1:15 000 jsem zjistila, až před startem nedělního závodu, který se běžel na 1:10 000 a to jsem tomu ani nechtěla věřit a tak jsem prohrála i sázku. 

Zkušení orienťáci se mi snažili pomoct a připomínali mi, abych si vážně hlídala mapu, že budu kontroly a vzdálenosti přebíhat. Ležérně jsem říkala, že to nehrozí, že jsem po sobotě tak zničená, že budu ráda, když ke kontrolám nějak doběhnu. Mýlila jsem se, po první kontrole jsem začala přebíhat a vůbec jsem se mapě nedokázala přizpůsobit. Fakt sranda to byla, to bylo asi poprvé, co jsem byla rychlejší :)

Zlom k horšímu nastal u 6 (do té doby jsem pár metrů navíc naběhala, ale ještě jsem to zvládala korigovat), kde jsem se chytla skupiny veteránů, která šla na stejnou kontrolu, ale zrovna udělala chybu. A pak už to šlo ráz naráz. Na 7K jsem byla úplně marná. Z 8 jsem doběhla na 10, z 12 na 14 a to je ještě zázrak, že jsem doběhla ke svým lampionům. Pokud bych doběhla k cizím, tak to nevím, co by se ještě v lese dělo :)
Nedělní middle
Bylo to krásné a pro mě jednoznačně nejtěžší závody, co jsem kdy běžela (no, spíš se ploužila).
Dneska mě čeká brněnský sprint v Novém Lískovci, počasí zatím vypadá dost nevyzpytatelně, tak uvidíme, co z toho vyleze.

úterý 23. srpna 2016

Tak trochu chladná a dlouhá Česká Kanada

Na jihu Čech se mi líbilo a počasí zase prověřilo moji fyzickou a psychickou odolnost.
Déšť, mžení, teploty dosahující maxima 14,5 stupňů Celsia (kolik bylo v noci snad ani nechci vědět, ale bylo to poprvé, co jsem se budila zimou a ve spacáku jsem byla zabalená tak, aby žádná část těla nevyčuhovala).

Celkově jsem si závody užila, i přes velice neoslnivé výkony.

Etapa 1 = DISC - bloudění po vynechání 9K - pak už totální mapové vyhoření. ALE! Krásný les i trať.

Etapa 2 - bloudění na 4, na konci (po 90 minutách) totální fyzický kolaps.

Etapa 3 - totální "Žaket" na 4, ale jinak krása! ALE: Tuto etapu jsem si vážně užila - krása!


Etapa 5 - velice velice nesebevědomý postup na 11, kde jsem nechala okolo 10 minut (asi i víc) - i GPS to na tomto postupu přestalo bavit. ALE: byla to krásná užívačka a poběhání.


Chybí zde Etapa 4 - raději jsem do ní nenastoupila, ale pro mapu a první kontrolu jsem si došla :) Únava se vystupňovala a já jsem věděla, že 7 km (velice jednoduše a snadně umím ze 7 udělat 11) v terénu by pro mě bylo obrovské trápení.

pondělí 15. srpna 2016

X-terra EASY v Hradci Králové

Můj taťka mi před nedávnem řekl, že je zajímavé, jak se pořád mám touhu testovat, i když jsem vždycky byla odpůrce a bojkotér tréninkového měření jakýchkoliv časů (v dobách, kdy jsem trénovala sama). V tréninku o nic nejde a informativní měření mě vždy stresovalo – soupeřila jsem vždy sama jen proti sobě a pak jsem se zase musela zodpovídat sama sobě a taky sama trenérům. Při tréninku ve skupině nebo při závodě – to je jiná.

A abych se znovu otestovala, postavila jsem se na start 13. Terénního triatlonu v Hradci Králové. Původním záměrem bylo odjet mistrovskou trať dlouhou 400 – 19 – 4 (plavání – kolo – běh). Nicméně, předpověď na neděli byla deštivá a tak jsem nakonec zvolila kratší variantu 150 – 5 – 1,5. Přece jenom jsem dlouho nezávodila a šla jsem se hlavně otestovat, jak na tom jsem.

Po krátké úvodní rozpravě jsme přešli na druhou stranu hradecké Biřičky, rychlý výstřel, souboj lokty a hurá z vody do depa.

Tam rychlé nazutí treter, nasazení helmy a hop na kolo. Au. Vyšla jsem ze cviku.
Na začátku okruhu měl být technický sjezd (ha ha – říkala jsem si před startem, podle GPS z loňska to vypadalo na terén po lesních cyklostezkových cestách). Moc nechybělo a hned při prvním najetí na kořeny jsem hodila čelovku. Nakonec jsem mého rozverného oře zkrotila a technický sjezd zvládla v sedle. „Horší už to nebude,“ uklidňovala jsem se. Hovno, hovno, zlatá rybko. K mému výkonu na kole nepřispěly hlavně 2 faktory:
  1. Vlastní blbost = den před závodem jsem to trochu přehnala s dřepy a posilováním lýtek
  2. Moje nezkušenost = měla jsem hodně nafoukané kolo, takže při sjezdu na cestě vysypané štěrkem jsem měla pocit, jako bych jela na ledě
Uf, do kopce to ještě šlo, ale z kopce – pár technických pasáží, které vedly přímo lesem po kořenech přes rýhy, mi dalo pořádně zabrat. Dva nebo tři krát jsem měla pocit, že je pád nevyhnutelný, ale vždy se mi to nějak podařilo ustát.
O běhu není třeba ani dlouze psát, po šocích na kole a se ztuhlými stehny jsem věděla, že přijde ten dobře známý pocit neschopnosti se rozběhnout. Mým cílem bylo odjet celý závod bez zastavení a to se mi podařilo na jedničku. Jsem na sebe hrdá. Nebýt nejistého kola, odvezla bych si i nějakou medaili, takto jsem ostrouhala, ale na pocit, že jsem dokončila závod ještě před bouřkou, má jen málo emocí :)

úterý 2. srpna 2016

Letní čtení

Už od doby, kdy jsme chodili do školky, máme letní měsíce zafixované jako prázdniny.
Aspoň já mám s prvními teplými dny pocit, jako by mi najednou narostla křídla, všechno se najednou uvolní, termíny jako by nebyly tak přísné, denní rutina je o něco snesitelnější, nálada lepší a bez důvodně veselejší (pokud Vám teda zrovna nějaká pičukua neodře auto na parkovišti a ujede).

Vlivem počasí na psychiku se zabývalo i několik psychologů(http://www.bustle.com/articles/113278-6-scientific-ways-weather-affects-your-mood-so-you-can-adapt-your-mind-and-body-through nebo http://psychcentral.com/blog/archives/2014/08/29/can-weather-affect-your-mood/). V anglicky mluvících zemích se například už ustanovilo označení SAD = Seasonal affective disorder.

Pro mnohé k létu patří letní dovolená a taky čtení a proto přináším pár tipů, které mě při čtení oslovily.

Fredrik Backman - Babička pozdravuje a omlouvá se
Srdcovka! Tato kniha mé srdce vzala do dlaní z papíru, pohladila ho, pohrála si s ním, vyburcovala ho k aktivitě a následně v něm zanechala kousek z přebalu, abych na ni dlouho nezapomněla.

Skoro osmiletá Elsa je tak trochu jiná (jiná je dobrá!), se svou babičkou mají vztah, který by závidělo nejedno vnouče. Babička je totiž taky jiná (jiná je dobrá!), Elsu ochraňuje a je její nejlepší kamarádkou. Babička jí vypráví o Světě před procitnutím, který je světem fantazie, tvoří ho několik království a je nesmírně promyšlený. Babička je opravdu jiná a snaží se před Elsou utajit, že jí za chvíli „Bude dobře. Bude líp.“, Elsa ale není hloupá a ví že je babička hodně nemocná a „Bude dobře“ asi přijde hodně brzy.

Babička ale nechtěla, aby byla Elsa smutná a tak jí po svém odchodu nachystala dopisní bojovku a první dopis má předat nejobávanějšímu obyvateli domu, v němž Elsa, mamka i Babička žijí = Příšeře. Tak začíná příběh plný dopisů, příběhů, Babiččiných pozdravů a omluv, zajímavých postav, které se z fantazie přerodí do reality.

Krásný příběh, severský humor a nadsázka. Nádhera.

Marie Doležalová – Kafe a cigárko
Znáte Marii Doležalovou? Prej hrála v Comebacku. Mě samu vlna veřejného zájmu o tento seriál minula a nikdy jsem se další vlnu už nepokusila chytnout. Všimla jsem si jí až při aféře se show Star Dance, kdy se ocitla společně s neprávem znevýhodněným Lukášem Pavláskem ve finále. Tančila pěkně a už tehdy se někdo zmiňoval o jejím blogu z hereckého prostředí.
Knižní podoba blogových příspěvků vyšla v době předvánoční honby za skvělými dárky (2015). Já jsem po ní taky pokukovala, ale nakonec si mé srdce získaly jiné kusy. Ale jak už to v životě bývá, když si člověk počká, tak se dočká – třeba knihy zdarma (Díky Alzo!) 

Maruška píše svěže, vtipně a nebere si servítky. Povídky nejsou nijak přehnaně dlouhé, člověk se u nich zasměje, odpočine a je mu příjemně. Žádné velké přemýšlení a „just relax“.

John Grisham – Partner
Oblíbila jsem si seriál Suits (sice mě teď Mike začal trošku štvát) a tak jsem zkusila i knihu z právnického prostředí - Partner. Knihu jsem přečetla dost rychle, příběh člověka žijícího za hranou zákona mě hodně zaujal. Patrick ukradne svým společníkům 90 milionů dolarů a ztratí se ze světa. Ale skoro každého jednou najdou.

Výborný trhák plný nepředvídatelných zápletek. Nechci psát víc, protože bych se asi nevyhnula spoilerům - ale vážně to zkuste, je to super!

Aňa Geislerová – P.S.
To jsem se tak jednou poflakovala za špatného počasí v obchoďáku, abych si koupila něco pěkného na sebe. Po několika hodinách jsem skončila s jedinou položkou – knihou P.S.

Četla jsem ji dřív než Kafe a cigárko a můžu ji doporučit pro navození oddechové nálady. Jedná se stejně jako u Kafe o soubor povídek, které Aňa Geislerová uveřejnila v nějakém ženském časopise (nečtu, nevím). A občas mě zabavily, ale čekala jsem trošku víc.

pátek 8. července 2016

Cena střední Moravy 2016

Začátky měsíců jsou pracovně náročné a odreagování se je skoro povinností.
4 etapová Cena střední Moravy nedaleko od Brna (50 minut) pak byla celkem jasnou volbou, jak strávit červencové sváteční dny.

Už bych se jen opakovala, kdybych napsala, že jsem toho za poslední dobu moc nenaběhala a s mapou už vůbec ne. Vzhledem k zaměstnávání mé mysli jinými věcmi, jsem si ani neuvědomila, že už je červenec a že první jeho víkend mám zaběhnout 2 etapy, v pondělí pak po práci sprint a pak další dvě na Cyrila, Metoděje a Husa. 

Etapa 1 aka Umíš čáru?, middle, 3,8 km, 60 m převýšení, čas: 32:42 

Na tento lesní závod budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Mapu jsem nedržela v ruce přes měsíc a respekt z bílého lesa byl oprávněný, v severní části lesa (E3) jsem loni běžela ŽB-M a pěkně jsem se zamotala.

Na 1. CSM závod jsem se pěkně rozcvičila, rozklusala a v klidu se rozběhla do lesa. Kromě minutového zaváhání na 16, kde jsem se nechala stáhnout holkama z D21A, 2 půlminutových zavazování tkaniček (2K,5K), naražení se na klacek a následného sténání (1K) jsem celou dobu vydržela běžet (na konci už to byl teda spíš boj sama se sebou) a u toho se i celkem rychle orientovat. Výsledkem bylo hned několik přímých postupů po čáře - to se mi snad ještě nikdy nepoštěstilo.

Ponaučení: Když se uklidním, soustředím a jen běžím - jde to i bez bloudění.

Etapa 2 aka Nesebevědomá klasika, klasika, 6,3 km, 105 m převýšení, čas: 68:23
Nejdelší etapa závodu se běžela v neděli. Po mé skvělé sobotě jsem se cítila tak nějak napjatě. Namísto těšení se z E1 se dostavily pochyby, jestli to i zvládnu stejně dobře jako den předtím nebo jestli se vrátím k mému standardnímu bloudění. Výsledkem nebylo nic super pěkného, ale zase na mé poměry nic extra hrozného.

Má závodní nepohoda se projevila už na jedničku, kdy jsem měla v plánu, že to oběhnu po cestě, ale pak můj čertovský hlásek řekl:"Co že jsi? Srab? Šak to zkus tím zeleným na cestičku. To bude rychlejší." Teď už bych ho okřikla, ať mě nechá být, ale tehdy? Postup se nepovedl, ztratila jsem několik minut prodíráním se, následným nacházením se a hlavně: moje o-sebevědomí utrpělo šok. Pak jsem běžela vážně opatrně a nikam jsem se nehnala - v semi open pasážích vždy hledám poklady.

Malé problémy přišly kolem 7K, 8K, kdy jsem v jednom případě špatně našlápla a v druhém jsem zase dupla na nějakou větev, která mi projela skrz podrážku boty (až doma jsem zjistila, že díra není úplně malá a že mám na chodidle stroupek.). Všechno jsem ale rozchodila.

Můj nedostatek sebevědomí a špatné došlapy se nejvíc podepsaly na postupu na 12. Nejhloupější chyba pak byla na 13, kdy jsem kousek kolem kontroly musela proběhnout, nicméně v dáli jsem uviděla jiný lampion a pelášila místo mapování k němu.

Ponaučení: Pokud mám nějaký postup namyšlený, zvolím ho a nenechám se stáhnout. Jedna chyba mě nemůže rozhodit.

Etapa 3 aka Reparát nesložen, middle, 4,1 km, 60 m převýšení, čas: 59:47
Třetí etapa se konala přímo na mapě, na níž jsem běžela Žebříček B loni na podzim. Terén mě tehdy pěkně potrápil a já jsem si slíbila, že už mu to nedaruju a pěkně mu to nandám. No, úplně se to nepovedlo.

Zase to začalo na 1, kdy jsem to chtěla oběhnout po cestičce víc na sever, ale zlákali mě běžci volící průsek zapadaný hromadami klestí - opět přišla nejistota, ale teď už hodně podpořená únavou a nesoustředěností. To z části vyústilo v chybu na 3K, kdy jsem ji podběhla porosty a musela se k ní vracet. Pak už mě čekal závod v terénu, ze kterého mám respekt.

6,7,8,9 = juchůůů! Mám je! Sice pomalu ale na jistotu! Teď už jen 4 kontroly a na sběrku! Desítka bude v pohodě... 

Po 4 minutách na 10K jsem změnila názor. Na průseku mě zmátla nějaká rýha či něco podobného vyschlému korytu a tak jsem odbočila do zarostlého marastu. Ani nevím, co mě přivedlo na spásnou myšlenku navrácení se zpátky na průsek a hledání dál - ale naštěstí to přišlo. A nakonec to byla kontrola spíš lehká, protože vůbec neměla být v semi, ale v bílém, ale kdo by četl detaily, že?

Naštvání a únava ze zbytečného prodírání = 11K. Totální zpohodlnění a nevole přemýšlet = 13K (10 minut ztráta).

Ponaučení: Soustředění. Dočítat mapu do konce.

Etapa 4 aka Už tam budu?, 4,9 km, 125 m převýšení, čas: 53:22
Na svátek upálení Jana Husa jsem fyzicky úplně vyhořela. V Brně teplo (21 stupňů), ale větrno. V Suchém chladno (13-15 stupňů) a větrno. Únava vyvrcholila u třetí kontroly (14. minuta běhu). Během hledání 2K jsem se stočila a přiběhla až ke 3K. V chybách jsem pokračovala i na 4K, kde jsem zase nepřemýšlela a jen běžela. Nakonec jsem se zarazila před oplocenkou, naštěstí nebyla zase tak moc daleko. Pak už jsem jen věřila, že se nějakým kouzlem objevím v cíli. Mírný kopeček přes diváckou mi dal zabrat, o stoupání zpět do cíle, ani nemluvě. Ale zvládla jsem to - všechno :)

Ponaučení: Únava je normální.

CSM 2016 se mi líbila. Tratě byly postavené příjemně dlouhé i příjemně náročné. Můj výkon se sice degradoval se zvyšující se únavou, ale i tak jsem velmi spokojená, až na 2 výjimky se velice zkrátil můj čas, který trávím v chybě, než si ji uvědomím, a navíc se umím mnohem rychleji najít. Super a příští rok třeba zas.