čtvrtek 2. února 2017

Běž, Ježíši, běž!

Ne, nestal se ze mě stoupenec žádné víry. Název příspěvku vznikl (jako mnohdy předtím) kombinací témat, o kterých chci psát.

V tomto příspěvku začnu slovem Běž.

Zimní hradubická liga
Po bezmála 3 měsících jsem byla běhat. Aby to nebyla nuda, přihlásila jsem se pod novým registračním číslem SHK9050 na sprint Zimní hradubické ligy na Slezském předměstí v Hradci Králové.

První kroky na zmrzlém něhu mi napovídaly, že musím našlapovat opatrně. Hřeby zůstaly doma.
Vydržela jsem běžet 3 kilometry bez větších bolestí. Na 3,1. Kilometru se ale nečekaně ozvalo koleno. Po měsíční bolesti kyčle to byl zvláštní pocit. A tak jsem to na 15. zabalila. Už nejsem nejmladší a o zlaté kalhotky se závod neběžel.
Závod se mi líbil a i mě nabudil, takže plán je jasný. Začít pomalu běhat a taky přezouvat mé zimní pneu.

A co ten Ježíš?

Po Ziburově Pěšky mezi buddhisty a komunisty jsem si chtěla udělat radost. Ne, že by Zibura číslo 2 nebyl dobrý, ale nesedl mi tolik jako jeho debut.
Kniha byla více o jídle než o putování a vidina popisu dalších jídel mě dostatečně nemotivovala ke čtení v pro mě normálním tempu. Proto mi zdolání knihy zabralo téměř měsíc. Oproti prvotině je to 15x déle.

Můj kámoš Ježíš
Lehce perverzní a dá se říct, že i svým způsobem vtipný text na přebalu knihy Můj kámoš Ježíš mě zaujal. Velice záhy (na druhé straně) jsem pochopila, že to nebude komedie a o víře asi tak ne.
Přebal a zároveň 1. strana knihy
Je těžké psát o knize jako je tato, protože se bojím, že naznačím děj. V makro pohledu však můžu říct, že je kniha o klukovi, jemuž se ve 13 letech zabijí oba rodiče při autonehodě. Matka je slavná a všemi obdivovaná zpěvačka, otec je pošťák. Díky matčině pověsti a penězům může Nikolaj žít bohémským životem.

Jeho nejbližším a jediným přítelem a příbuzným v jedně osobě je jeho dospělá sestra, která se o Nikolaje současně i stará. Nemá to ale jednoduché, protože Nikolaj je velice problémový a v mládí také velice šikanovaný.

Kniha je vyprávěním hlavního hrdiny. V knize se děje toho tolik, že je zbytečné předvídat, co se stane dál. Stejně Vás to překvapí.

Velice sympatické mi je, že autor na zvraty nijak neupozorňuje. Stejně jako v životě se věci prostě stanou. Bez úvodu, bez přípravy, bez zbytečností kolem.
Najednou se události dějí a je na nás, jak se k nim postavíme. Tímto a svou rychlostí a dynamičností mi kniha trošku připomínala knihu od Salivarové (manželka Škvoreckého) Honzlová.

Jestli Vás na knize odrazuje Ježíš, nemějte strach. Není to o fanatismu, ani o křesťanství, ani o podobném vyznání. O nějaké víře to ale je - no, která kniha ale není, že?

Je to drsné.
Ježíš je kámoš.

pondělí 30. ledna 2017

Kočka tváří Nového Prostoru

Znáte časopis Nový Prostor? Možná ne, ale asi jste se s ním už někdy setkali.
Nenajdete ho v trafikách ani obchodech ani nejspíš ve svých schránkách, spíše ho hledejte před trafikou nebo obchodem nebo na jiných frekventovaných místech jako jsou nádraží, náměstí, pasáže, atd.
Tento časopis prodávají totiž lidé, kteří udělali možná někdy nějakou chybu nebo jich možná udělali i víc. Tito lidé se nyní snaží prodejem časopisu dostat na vlastní nohy
a nějak změnit svůj život.

Proč o tom píšu?
Roky chodím kolem paní, která časopis v Brně prodává, a roky co největším obloukem. Strach z toho, že by mi něco nutila jako Hnutí Duha, která mě prodejem přívesků přivádí k šílenství, byl větší než já.
Přitom mě nikdy ani neoslovila a jen svorně stála na vytyčeném prostoru. A já jsem si jen domýšlela, jak prodej časopisu funguje, ale fakticky jsem o něm vůbec nic nevěděla. 
Nechci, aby tento příspěvek vyzněl agitačně. Jen mě zarazilo, jak časopis funguje a řekla jsem si, že možná tím překvapím i nějaké další lidi, kteří se úzkostlivě vyhýbají prodejcům NP.

K tématu Nového Prostoru jsem se dostala náhodou a to prostřednictvím knihy My streetcat named Bob (Major picture in UK), jejímž dočtením jsem přivítala
rok 2017. Knihu jsem dostala od milované mamjenky před odjezdem na Filipíny a přebal i samotný název knihy předznamenával,
že mě příbeh zaujme. Je na něm totiž krásný zrzavý kocour s barevnou šálou - no který kočkomil by to neocenil.
Příbeh je jednoduchý a bez velkých kudrlinek. Neodbytného a trošku divokého kocoura jednoho dne na schodech domu našel muž lečící se ze závislosti na drogách.

James se snažil kocourovi vysvětlit, že momentálně nemá prostředky na to, aby si ho nechal. Sám hraním na kytaru v londýnském Covent Garden často nevydělal tolik, aby mohl zaopařit sám sebe, natož aby nakoupil pro kocoura. Kocour se ale nenechal odradit a den za dnem čekal na Jamese, až se vrátí z ulic do svého nového starého bytu.

Postupně k sobě přilnuli, kocour dostal jmeno Bob a doprovázel autora i při každodenním hraní v centru.
Bob poutal pozornost kolemjdoucích a brzy si získal srdce davů. Schvalně, ruku na srdce, kolik koček jste viděli venčících se věrně po boku svého pána v centru města?
Hraní na kytaru na Covent Garden je sice legální, ale jen na určitých místech. James si ale oblíbil flek vedle metra, kde není zona muzikantů ale živých soch. Několikrát se dostal do křížku s místními
pracovníky dopravního podniku. Po posledním konfliktu se musel hlásit na policii a dostal (nejspíš) neoprávněnou podmínku. Hraní měl rád, ale nechtěl už i kvůli Bobovi riskovat a proto se začal věnovat prodeji časopisu The Big Issue, český Nový prostor.

Jak jsem si myslela, ze časopis funguje
Systém se mi zdál jednoduchý. Charita vydává časopis, distribuuje mezi lidi bez domova, dobrovolníky.
Tito lidé prodávají časopisy a část z toho dostávají zpět jako odměnu nebo celyý výtěžek přenechají charitě (Ano, věřím, že i takoví existují). Tečka.

Jak prodej časopisu skutečně funguje?
Vydávání časopisu je dotováno například MPSV, městem Praha, T-Mobile.. cel
Člověk, který má zájem se stát prodejcem, musí projít jistou formou certifikace. Necertifikovaný prodavač například prodává na ne tolik popularních místech a musí vydrzet určitou dobu na tomto místě prodávat, než se certifikuje a má nárok na prodej časopisu na lepším míste. Prodavač take dostává prukazku, která je zároven povolením prodávat = získává tak legalní práci a nemusí se bát kontaktu s policií.
Zajímavé? Tak to si přečtěte, jak je časopis financován. 
Jak jsem psala, myslela jsem, ze prodejci získávají časopisy zdarma. To však není pravda.
Jak psal James, v Anglii člověk dostane prvních 10 výtisku zdarma. Když je prodá, cely výžek je jeho.
Nicméně dalsí výtisky si objednává vždy na týden dopředu, s tím ze si objedná určitý počet kusů, které musí zaplatit. Cena pro prodejce je 50 % prodejní ceny, u nás je prodejní cena 50 Kc.
Pokud prodejce přecení sve schopnosti a čísla mu zbydou, má smůlu. Vydavatelství zpět nevykupuje.
Pokud si jich objedná malo, má smůlu, vydavatelství víc nedodá.

Prodejci tedy nefasují čísla zdarma, ale musí se na nich finančně participovat a pečlivě plánovat, kolik si dopředu objednají.
A to by tak bylo pro dnešek tento příspěvek všechno. Nenapadá mě žádný rozumný závěr, proto se loučím. 
Právě jsem dočetla knihu Můj kámoš Ježíš a byla to pecka, tak třeba o ní nebo nečem jiném zase příště.

pondělí 9. ledna 2017

Rok 2016

V loňském roce jsem toho hodně zkusila, zakusila, zkoukla, zfoukla, skousla a taky neskousla.
Mezi úspěchy jednoznačně řadím, že jsem si šla za svým snem, změnila jsem kompletně život (sice z původních 2-3 let nakonec jen na 3 měsíce, ale aspoň jsem to zkusila (a až teď, když píšu tyto řádky mi dochází, co se vlastně stalo a mohlo a ještě stát)). Opět jsem si potvrdila, že když se chce, tak to jde, ale člověk musí vědět, co je pro něj a jeho cíle ještě v mezích a co je už mimo mísu.

Nicméně rok 2016 bych spíš přirovnala jak rok “Z bláta do louže” (v prosinci hlavně do h*ven, kdy jsem 3x v jednom týdnu do pěkných kousků šlápla). Toto platilo hlavně po zdravotní stránce, kdy to začalo rýmičkami, skončilo to zase dobře, ale ten 5 týdenní zánět průdušek byl náročný. Přihodilo se mi toho opět hodně pěkného a pozitivního a zkušeností jsem nasbírala taky pěknou řádku. Ale konec prologových keců, jde se na to.

Leden: Měsíc pojištění
Rok jsem začala stresem, který se se mnou táhl dalšího půl roku.
Důvodem byla práce a konkrétně pojištění. Nesluší se to dál rozebírat, ale vězte, dne 4.1.2016 odstartovala půlroční epocha v mé datové zkušenosti.

Všechno jsem zvládla opravit, ale stálo to za to. Šrámy na duši a sevřený žaludek cítím při vzpomínce ještě teď.

Únor: S Bioparoxem nikam nedojdeš
Druhý měsíc odstartoval mou vlnu rýmiček a nachlazení. Jednu vážnější jsem se jala léčit Bioparoxem. Smůla byla, že Bioparox mému bolavému hrdlu výrazně nepomohl, naopak mi po něm bylo nějak zle. Zhruba týden po mém užívání  byl výrobek přídán na seznam zakázaných léčiv, resp. byla uvedena zpráva.

V únoru jsem se zúčastnila kurzu Základy tvůrčího psaní z Naučmese. Upřímně, ten večer jsem si představovala jinak. Hlavním důvodem mého diskomfortu na tří hodinovém sezení byla především homogenita skupiny. Bohužel se již při oblíbeném “Haló efekt” kolečku ukázalo, že v jinak stejnorodém kolektivu, vyčnívám pouze já. Hovor se často upínal na témata kolem scifi. Obzvláště oblíbené bylo vyhodnocování úspěchů různých akčních hrdinů ve vzájemných bojích,v těchto chvílích jsem si otevřela diář a začala jsem svou pozornost upírat na světlejší zítřky. No uznejte, není trošku zvláštní, že pravidelný redaktor časopisu LEVEL potřebuje navštívit kurz Základů tvůrčího psaní?

Březen: Na kešky vlezem a Martinus najdem
V březnu jsem hledala kešky. Moc zářezů na pažbě zatím nemám, ale nová zábava mě docela chytla. Našla jsem pár kešek v městech, ale poznala jsem, že ve městě to není pravé ořechové. Prodírat se často zahovněným terénem a prohrabovat místa, která vypadají buď vybydleně či naopak velice zabydleně, není můj šálek čaje. Mimo město, to je krásná pohoda.
Taky jsme i s kolegy a kamarády podlehli soutěži Martinus Knižní šifra, byla to sranda a v roce 2017 se těším zas a znovu.

Duben: Outdoorový měsíc
V dubnu jsem se měla pěkně. Hodně výletů prospělo mému mentálnímu zdraví, fyzické zdraví ale opět pokulhávalo, openspace nešíření virů opravdu nepomáhá. Poprvé jsem se vydala s Klubem českých turistů na výšlap. Ten se odehrál v okolí děje knihy Žítkovské bohyně. Na výletu mě překvapilo hned několik věcí, nejvíce vitálnost starších lidí, kteří bez problému zlézali hory a zvládali i náročnější sestupy. Nálada byla pohodová a výlet krásný.

Květen: Orientačně BĚHÁM
V květnu jsem vyskočila z bláta i louže a rýmičky a viry mě opustily. Mohla jsem se tak nerušeně zúčastnit již po druhé projektu do Práce na kole a taky zakvaltovat v Uherském Brodě, kde naše ZBM7 štafeta neskončila poslední a já jsem poprvé zažila karanténu a hlavně tu skvělou atmosféru při štafetách.
V mých orientačních rozhledech jsem poznala fekál v Mariánském údolí, závod mě vůbec nebavil, ale celkem to šlo až do poslední před sběrky, kde jsem nechala gatě.

Červen: Kočičí 
V červnu se naše rodina rozrostla o malou krásnou kočičí. Je to ďáblice, ale krásná. A miluje pandy.
Náš kocour z její přítomnosti sice nebyl tak nadšený jako moje mamka, ale už si zvykli a pečlivě se o sebe starají. Kocour se dokonce ukázal jako gentleman, podle veterinářky naše malá čiči byla kastrovaná jako nepolíbená a neop*chaná, a to si kocour na zahradu uměl občas přivést nějakou tu známost.
Zmatené obolené kotě po prvním očkování
Červenec: Větrné Chorvatsko
V červenci jsem si užívala tepla. Věrozvěsti a Hus vyšli opět příhodně na dny v týdnu, vzhledem k reportingu jsem se nemohla na začátku měsíce uvolnit na delší dovolenou, tak jsem volné dny využila na zaběhnutí podniku Cena střední Moravy.
Některé etapy šly pěkně, jiné o poznání hůř.

V pátek jsme odjeli s CK Mundo na zájezd po stopách Vinnetoua do Chorvatska. V Chorvatsku jsem byla naposledy, když jsem byla dítě a velice příjemně mě Chorvatsko překvapilo. Možná to bylo díky tomu, že jsme měli štěstí a když bylo pěkně, tak jsme se nevyskytovali v turisticky exponovaných místech a když hezky nebylo, tak jsme se tam vyskytovali.
Názorným příkladem může být koupání v řece Zrmanja při teplotě 38 stupňů Celsia a návštěva Plitvických jezer při vytrvalém dešti a teplotě 12 stupňů Celsia. Tento zájezd byl zlomový, hlavně pro mnoho stanů z naší výpravy.
Předposlední noc totiž přišel vítr a ne jen tak ledajaký. Byl to vítr, který otestoval výdrž našeho stanu. Naštěstí jsme se včas rozhodli (cca ve 2 hodiny ráno) ho složit (už jsme nedokázali spát u zvuků zvuků zatloukání stanů do země ostatními účastníky) a noc prožít v kuchyňce s hlavou přilepenou vedle týden nevynášeného odpadkového koše. Zpětně jsme se dozvěděli, že tento vítr dosahoval až 100 km/hod a musela kvůli jeho poryvům být uzavřena i dálnice.

Nikdy nezapomenu na okamžik, když jsme se po celodenní plavbě na lodi (pršelo a bylo cca 15 stupňů) a návštěvě Záhřebu vrátili zpět do kempu, kde se stromy dramaticky zohýbaly, nárazy větru hýbaly s autobusem, odvážlivci, kteří si nechali postavené stany přes den, se slzami v očích sledovali kusy látek poválené na kamenných zídkách v kempu. Byla zima, tma, foukalo, my jsme neměli, kam složit hlavu a řidič říká:”A v Nice nějaký magor spachá atentát.”
Srpen: Chladná Česká Kanada
V srpnu jsme vydali na druhé vícedenní závody v 2016 do České Kanady. Už při odjezdu z Brna to nebyla ideálka, pršelo a teplota stale klesala i při jízdě na “jih”.

Závody se pro mě nevyvíjely moc dobře, první etapu jsem diskla a nějak se to se mnou vleklo. Běžecky jsem se cítila dobře i díky tréninku s Jdu běhat, ale nějak to nešlo.

V druhé polovině závodů se ochladilo i v noci a vůbec bych neřekla, že v srpnu můžu takto mrznout v noci ve stanu a spacáku.
Září:  Šalina -> Metro
Od září jsem změnila dopravní prostředky. Šalina se tam prej neříká a šalinkartu tam taky nekoupíte. Začala jsem jezdit metrem a taky Blablacarem. Metro, ale hlavně Blablacar je kapitola sama o sobě.
Můj život se začal vyyíjet trošku jiným směrem. Přestěhovala jsem se za prací do Prahy a začala objevovat taje světa práce v budově PPF.

Poprvé jsem se podívala do Jizerek (krásné!), u orienťáku jsem málem vypustila duši (krásné!), navštívila Doksy (ne zase tak krásné!).
Říjen: PrPřPr = Práce, Přípravy, Prysk.
V říjnu vrcholila příprava na filipínský pobyt a na nic jiného jsem v týdnu neměla čas. Svou třetí orienťáckou sezonu jsem zakončila na MČR v Prysku celkem pěkně, svižně a bez velikých záseků, které já umím.
Nabývám dojmu, že letní a podzimní části orientační sezóny jsou pro mě z virových důvodů lepší než ta jarní.

Listopad: Filipíny (Dávej si pozor na to, co si přeješ. Je možné, že se Ti to splní.)
Na Filipínách jsem si uvědomila, jak je důležité mít dobrý pracovní kolektiv a být s férovými lidmi a férovým vedením. Nemusí se všichni kolegové milovat, stačí, když jsou upřímní a fér a nestaví vás do podpásových situací.

Vězte, že Work-life balance není kec, ale je fakt potřeba. Víc o mém pobytu je v tomto článku. Okolnosti a události na Filipínách sdílím maximálně osobně a upřímně, moc se mi o tom mluvit nechce.

Děkuji však za celou zkušenost, byla k nezaplacení. Zážitky nemusí být dobré, stačí, že jsou silné. A to zemětřeseníčko stálo taky za to.
Betadine, the best friend in Philippines
Prosinec: Můj život, můj hrad.
V prosinci jsem se vrátila ke svému životu, který mě baví.
Kašlání a vykašlávání ze zánětu průdušek a průdušnic se začalo dávat do kupy a svět byl hned krásnější (celková doba nemoci i s rekonvalescencí činila celkem 5,5 týdne, ale kvůli všudypřítomným rýmičkám jsem se musela šetřit).

Odehrála se pracovní změna, za kterou jsem nesmírně vděčná a šťastná.
Vánoce se odehrály v rytmu návštěv a času s rodinou a z hlediska logistiky slibovaly, že budou poklidnější než minulé roky, no, ne vždy byly. Do nového roku jsem vykročila s úsměvem a bez významných předsevzetí.

Přesvědčila jsem se, že nejlepší postup pro změnu je pro mě, pokud ji udělám opravdu hned. Sny a cíle ale nadál mám a za něčím mířím, to si pište (já si píšu do Dollera).

Přeju Vám všem všechno a jen to nejlepší do Vašich životů nejen v roce 2017. Přeji Vám, abyste byli zdraví, šťastní, plnili si sny a dokázali se od nich oprostit, kdyby Vás nečinily šťastnými. 

Hlavně se z ničeho nepos*at. 

čtvrtek 15. prosince 2016

Čtenářská výzva 2016

Návrat to rodné země ze mě udělal šťastnou lidskou bytost. Mnohem víc si uvědomuju, jak je skvělé si třeba jen tak číst knížku. Protože co znamená, že si čtu knížku? Že mám čas na to si tu knížku číst. Zdá se to jako malichernost, ale je to něco krásného. Ach, asi se ze mě stala i trošku roman-tyčka.

Čtenáři jistě znají web Databáze knih, který funguje jako Československá filmová databáze (resp. ČSFD.cz). Knižní Databáze letos vyhlásila Čtenářskou výzvu, která se sestávala z přečtení 20 knih během roku 2016 podle určitých podmínek. Výzva mi přišla zajímavá hlavně proto, že jsem získala inspiraci, co číst a třeba i odpoutat se od oblíbených autorů a žánrů a zkusit něco nového.

I přesto jsem ale většinu kategorií jsem plnila genericky: prostě jsem si vytipovala knihy, které mě zajímají bez ohledu na Výzvu, přečetla jsem je a našla pro ně kategorii.

U těch kategorií, kde jsem žádnou knihu vytipovanou neměla, jsem se inspirovala fórem na Databázi. Překvapivě většina inspirací dopadla dobře, víc jsem se natrápila u svých tipů.

Aby samotné hodnocení nebylo zahlcující, ke každé knize napíšu maximálně 2 věty.
1.       Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno: Babička pozdravuje a omlouvá se –Fredrik Backman
Nejlepší kniha letos!
Pokud řeknete:“Myslím si to na 70 %,“ vězte, že lidi si to vyloží:“Myslí si to na 100 %“. Vy však musíte vědět, že máte 30 % nejistoty.
Hluboká kniha o životě, lidech, stromech a jejich sázení. Přeceněná.
Můj první historický válečný román - barvité.
Z tria Ove, Britt-Marie, Babička je Babička (nebo spíš její vnučka Elsa) nejlepší.
Co si o tom myslím? 42!
Mnohem lepší kniha než film. U filmu jsem vytuhla jako nikdy.
Mám problém s měněním historie, ale tady celkem pěkně zvládnuté.
Vtipné, lehké, zábavné.
Neslané, nemastné. Už si z toho moc (moment…pátrám v paměti… hmm, ne): moc nic nepamatuju.
Pro všechny komicky, cynicky, sarkasticky naladěné lidi. Neskutečně zábavné čtení.
První 2 díly byly lepší.
Znouzectnost jak sfiňa. Zkoušela jsem Siddhárthu, ale to už vůbec nešlo.
14.   Kniha přečtená za jediný den: Rovnice štěstí - Neil Parisha
Pěkná to kniha.
První historický román v mém životě.
Zemřel Adolf Born.
Skvělý, napínavý příběh.
Dojemný příběh doplněný fakty z Afghánistánu.
Ojojojojojojojojojojojojojoj, duša moja! Toto mě stálo tolik vypětí, času, sil, ale upřímně nechápu, co na té knize je tak pozitivně hodnocené.
Vtipné, svěží , bez přetvářky , rychlé, obrázkové.

 Během celého roku jsem četla a dostávala i další kusy, nyní jsem v polovině zábavného dojáku Me before you od Jojo Moyes. Velice jsem knize odolávala = ten NÁZEV a ten český přebal! Zfilmovaná verze byla dokonce už přístupná v Emirates, ale odolala jsem! I během 32 (16*2) hodin letu.

Uvidím, co si Databáze připraví na rok 2017 a podle toho se rozhodnu, zda chci tuto výzvu splnit.

úterý 29. listopadu 2016

Co je duležité

Když člověk projde šokem, začne vidět svět jinak. Začne si vážit toho, co předtím trochu zpochybňoval, čemu nevěřil, že ho činí štastným a všech takových těch běžných věcí, které považuje za normální, ale jsou vlastně formou luxusu.

Já jsem si takovým vnitřním (a vlastně i vnějším) šokem nedávno prošla. Nemám zde v plánu popisovat detaily mého šoku, shrnu to ale pořekadlem:
        Dej si pozor na to, co si přeješ. 
        Je možné, že se ti to splní.

Já jsem se jala plnit si svůj sen: analytika, cestování, angličtina, létání na služebky na druhý konec světa, učení se procesům, výzvy, adekvátní odměna. Je jasné, že nic není zadarmo. Můj sen mě stál nejen vzdání se obrovské části mého dosavadního života, ale i jedno obrovské pochybení. 

Jak to ale bývá, pokud plnění snu stojí za to, podstoupené oběti nevadí. Časem na ně zapomínáme, odsouváme je do jiných komor našich mozků a užíváme si radosti z žití snu. 

Hořší to je, když se sen přetaví v noční můru, v tom případě se oběti najednou začnou zvětšovat, častěji se ozývat a hlásit se o slovo ve vašem vědomí. Stojí to všechno za to? Jsem šťastnější? Přináší mi to radost? Posouvám se dál? Stojí mi to za to? Opravdu je toto život, který chci žít? A podobně.

Dlouho přemýšlíte, jaké jsou odpovědi na tyto otázky a která část z vás na ně vlastně odpovídá. 
Je to racionální já? Je to vystrašené já? Je to pozitivní já? Je to smutné já?

Odpovědi se v čase nějakou dobu mění, než se ustálí na odpovědích toho já, které přehluší ta další. Mé racionální já vždy jen doufá, že odpovídá mé racionální já.

Ale zpátky k šoku: můj šok mi pomohl si uvědomit, co je pro mě v životě důležité, co důležité není a taky co v životě chci a co nechci. Miluju cestování, ráda pracuju s daty, něco objevuju, zažívám a prožívám, ale jde to i jinak. Jedno je jasné, můj život už nebude stejný, teď dokážu ocenit, že: 
se můžu nadechnout
se jen tak projdu po ulici
si půjdu zaběhat do lesa
se můžu napít vody z kohoutku
mám dostupnou lékařskou péči, která odhalí zánět průdušek a průdušnice včas
...

Asi takto: čínská moudra moc nemusím, ale toto se ještě dá.
A na závěr citát, který je možná trošku od věci, ale pobavil.